Česká kuchyně

Českou kuchyni v dávné minulosti ovlivnil náš keltský a slovanský původ. Je také směsicí tradic a kultur, které se na našem území utvářely. Díky své pozici na křižovatce Evropy přejímala česká kuchyně vlivy ze severu a jihu, východu i západu a rychle se otevírala všemu
Počátky české kuchyně přirozeně sahají až do dob formování českého národa. Tehdejší člověk již plně využíval všech domácích surovinných zdrojů, které mu poskytovalo zemědělství, chov dobytka, lov, ale i obchod. Základem staročeské kuchyně byl chléb. Představoval jednu ze základních složek potravy a zdá se, že naši předkové bez chleba ke stolu vůbec nezasedali. S chlebem pojídali především sýr nebo chléb zapíjeli podmáslím a zákysem. Staročeská kuchyně znala hned několik druhů chleba, např. chléb pohankový, jáhelný, žitný, žemlový a z prosa.

Dalším pilířem staročeské kuchyně byly luštěniny a kaše: prosná, tedy jáhelná, pohanková, ovesná, semencová, krupičná. V oblibě bylo také ovoce jako jablka, švestky, hrušky, maliny, ostružiny či vinné hrozny.

Zvláštní kapitolou je maso. Jedlo se stejně jako dnes vepřové, hovězí, drůbež, zvěřina i ryby. K masu se přidávala kořenová i listová zelenina a chuť propůjčovala nejčastěji řeřicha či šalvěj. Maso se vařilo, peklo, ale také udilo. Výjimkou nebyly klobásy, jitrnice ani jelita.

V 15. století se začínají objevovat i první psané receptury na přípravu jídel. Celé 16. století v české kuchyni je považováno za období „rozmařilosti“. Byl dán základ především ochucování pokrmů a do svébytné české kuchyně vstupují jídla italská, španělská, francouzská i anglická. Z této doby pocházejí i první tištěné kuchařské knihy. Obsahují rady, jak používat fíky, olivy a zámořské koření. Uplatnění v této době našel pepř, skořice, kapary, pomerančová kůra. Jídlo se hojně kořenilo, barvilo a zdobilo (květiny, paví brka apod.).

První dochovanou tištěnou kuchařskou knihou z tohoto období je kniha tiskaře Severina, která obsahuje 400 receptur. V 17. století se začínají výrazným způsobem projevovat rozdíly mezi českou kuchyní v „zámku a podzámčí“. Chudý lid na venkově zůstává u stravy především rostlinného původu, maso je podáváno jen při výjimečných příležitostech. Naopak bohatá šlechta na zámeckých panstvích a ve městech napodobuje zvyklosti cizích kuchyní. Pokrmy se staly lahůdkami, připravovali se bažanti, želvy, zvěřina, dovážené ryby. Na jídelníček se dostalo telecí maso a prim hrály paštiky. Ty se připravovaly z masa tetřevů, holubů, kachen, drobného ptactva, tresek, úhořů, raků, hlemýžďů, lanýžů. Tento trend pokračoval i v 18. a 19. století. Více se začaly jíst sladké pokrmy, například dorty a čokoláda, pekly se bábovky, buchty a palačinky.

V této době se k nám dostal také vyhlášený knedlík. Dnešní český kynutý knedlík nebyl původním pokrmem českých zemí, naše kuchyně ho zřejmě převzala od tyrolských horalů. Až postupem času se stal naším národním jídlem. Součástí jídelníčku i venkovského lidu se staly brambory, a to ve všech podobách zpracování.

V tomto období se rozšířilo vydávání kuchařek s typicky českými pokrmy. Nepochybně nejznámější autorkou byla Magdalena Dobromila Rettigová, která sepsala Domácí kuchařku vydanou poprvé roku 1826. Tato dodnes populární kniha pak opakovaně vycházela dalších více než sto let.

Začátkem 20. století se česká kuchyně znovu sjednocuje a zjednodušuje. Postupně se prosazují zásady novodobé racionální výživy, sledující zájem dietetický i zdravotní, roste popularita kuchařských specialit jiných národů, objevují se národní i mezinárodní kuchařské knihy.

Dnes můžeme českou kuchyni charakterizovat jako typickou kuchyni středoevropskou vyznačující se specificky českými prvky, jako jsou houskové a ovocné knedlíky, některé polévky a omáčky, mnohá bramborová jídla, koláče a buchty s poměrně širokým repertoárem svátečních jídel. Z nápojů k ní patří v první řadě pivo, kvalitní vína a slivovice zejména z Moravy a bylinná karlovarská becherovka.

Tradiční jídlo

Česká kuchyně má staletou tradici a její vývoj byl ovlivňován kuchyní rakouskou či maďarskou, zrovna tak ale ta česká ovlivňovala kuchyně okolních zemí. Základem české národní kuchyně jsou suroviny, které bylo možné vypěstovat doma, především tedy obilí, luštěniny a brambory. K tomu pak maso - vepřové, hovězí nebo drůbeží a v některých oblastech také sladkovodní ryby. Z těchto zdánlivě prostých surovin vznikla vynikající a nápaditá jídla, která skutečně najdeme pouze v české kuchyni.
 

A jak tedy tato jídla vypadají a co Češi jedí dnes?

Klasická snídaně sestává zpravidla z bílého pečiva (rohlíky, housky nebo chléb), stále častěji se však prosazuje pečivo celozrnné. K pečivu se většinou podává vepřová či kuřecí šunka nebo jiné uzeniny (například trvanlivý salám či párky). Své místo mají také sýry, vejce, případně marmeláda či džem. Češi mají rádi i snídaně sladké, ke kterým patří tradiční vánočka nebo koblihy.

Snídaně se zapíjí většinou čajem s citronem, filtrovanou kávou, kakaem nebo čokoládou, případně ovocnými šťávami.

Obědy Češi většinou dodržují a často zavítají do oblíbené restaurace. Klasický oběd se skládá z polévky, hlavního jídla a občas také dezertu.

Česká kuchyně nabízí nepřeberné množství polévek - oblíbené jsou hovězí vývar s nudlemi a játrovými knedlíčky nebo polévky bramborová, česneková, gulášová, dršťková nebo jarní zeleninová či krkonošské kyselo.

Základem hlavního jídla bývá obvykle maso , a to maso vepřové, drůbeží, hovězí, zvěřina nebo sladkovodní ryby. K němu se vždy podává nějaká příloha, jako například brambory, rýže nebo tradiční houskové či bramborové knedlíky. Fenoménem české kuchyně jsou omáčky .

Dalším typickým zástupcem oblíbeného českého jídla je tzv. "knedlo-vepřo-zelo " (neboli knedlíky se zelím a vepřovým masem) nebo svíčková na smetaně , opět s houskovým nebo bramborovým knedlíkem.

Mezi další oblíbená jídla, která se objevují také na svátečním stole, patří masový guláš nebo bramborový salát a vepřový řízek. Tyto pokrmy v české kuchyni zdomácněly, přestože původně pocházejí z jiných národních kuchyní. Když však řízek vyměníte za českou sladkovodní rybu kapra, ochutnáte tak pokrm vánoční, který se objevuje v téměř všech českých rodinách při štědrovečerní večeři.

Důležitou složkou české stravy jsou brambory. Například bramborové placky neboli bramboráky jsou dalším typickým českým pokrmem.

Co se týká večeře , jsou zvyky jednotlivých rodin rozdílné. Někdo preferuje lehké jídlo v rodinném kruhu, jiný upřednostňuje vydatnou večeři v podobném složení, jako bývá oběd, a stále častěji se na stole objevuje i hotové jídlo z tzv. „Take Away“ restaurací. Mnoho rodin však využívá možnosti návštěvy restaurace a spojí tak večeři s příjemnou příležitostí posedět s rodinnými příslušníky mimo domov.
 

Zabijačka

Česká zabijačka je typicky českou specialitou. Porážka domácího prasete, zvaná zabijačka, probíhá tradičně v zimních měsících a stává se speciální, většinou rodinnou událostí. Na zabijačku se obvykle sjíždí i širší rodina, která nejen pomůže se zpracováním prasete, ale také si domů odveze určitou část vepřových produktů - "výslužku ".
Z velmi jemně nasekaného masa, vnitřností, krup, česneku, majoránky a vepřové krve se připravují jitrnice, jelita, tlačenka nebo zabijačková polévka. Obliba těchto výrobků je taková, že některé z nich najdete na jídelníčku českých rodin i českých restaurací po celý rok.
 

Krajová jídla

Zmínku si rozhodně zaslouží i speciální pokrmy, které jsou typické pro určitý region České republiky. Například moravské město Olomouc proslulo výrobou světoznámých sýrových tvarůžků, pro něž Česká republika dokonce u Evropské unie žádá uznání výlučné registrace zeměpisného označení pro české výrobce. V oblasti Pardubic si pak můžete pochutnat na výborném perníku, jedinečné koláče pečou na Chodsku, jižní Čechy charakterizují pokrmy ze sladkovodních ryb a Prahu proslavila skvělá dušená pražská šunka.

Tradiční pití

Začneme tím nejzdravějším a nejdůležitějším nápojem, kterým je voda . Pokud se zaměříme na kvalitu pitné vody v České republice, můžeme bez váhání říci, že voda je zde zdravotně nezávadná, tedy pitná, a její kvalita je v souladu s evropským standardem.

Jedním z největších producentů minerálních vod je výrobce Karlovarské minerální vody, a. s., Karlovy Vary. V obchodech se můžete setkat s celou řadou dalších přírodních a minerálních vod, mezi něž patří například Poděbradka, Hanácká kyselka, Aquila, Dobrá Voda, Toma nebo nová značka pramenité vody Rajec.
Již za komunistického režimu byly velmi oblíbené limonády . Mezi nejznámější patří česká Kofola, jejímž základem je sirup Kofo.
 

Pivo

Vaření piva má v Čechách staletou tradicí a dokladem toho je jeden z nejstarších pivovarů v Čechách, pivovar Regent, který byl založen roku 1379 rodem Rožmberků. Tento pivovar zachovává tradiční výrobu piva dodnes.

Mezi nejznámější české pivovary patří Plzeňský prazdroj, Zámecký pivovar v Dětenicích, Budějovický Budvar, Krušovice nebo menší soukromý pivovar Bernard. Pro zajímavost bychom rádi uvedli, že v České republice je provozováno více než 60 pivovarů .
 

Víno

V České republice se vínu daří především na jižní Moravě . Právě zde byly kolem roku 300 vysazeny první vinice.

Ve 13. století se vrchnosti v Čechách snažily o zúrodnění neplodné nebo málo plodící půdy. Většina severočeských měst měla svažité pozemky, které byly spolu s přírodními klimatickými podmínkami pro pěstování vinné révy vhodné. Obchod s vínem v té době jen vzkvétal a v mnohém byl přínosnější nežli obchod s obilím. Tak získávalo vinařství na všeobecné oblibě.

V této nastalé situaci se nejlépe zorientoval císař Karel IV., který 16. února 1358 pro Prahu a 12. května 1358 pro Království české vydal nařízení o založení vinic na všech příhodných horách . Jeho zásluhou se do českých vinic dostala odrůda Burgundské modré, ve Francii nazývaná Pinot noir, kterou Češi začali nazývat Roučí modré nebo Černá aranka. Dále se v Čechách pěstovaly odrůdy z Německa Němčina (Tramín), Tarant bílý, Lampart bílý a z Uher odrůda Klenice (Gohér).
Becherovka je tradiční český a vysoce kvalitní nápoj vyráběný pouze z přírodních surovin . Je složena z kvalitní karlovarské vody, vysoce jakostního lihu, přírodního cukru a přísně tajné směsi bylin a koření. Jen to stačí na výrobu tohoto oblíbeného nápoje.

Fernet

Vznik hořkého Fernetu Stock se datuje k roku 1927. Receptura výroby je samozřejmě přísně tajná, ale základními surovinami jsou bylinky, dovážené především ze Středomoří a Alp.

Historie hostinců – původ českých názvů v pohostinství

Hospoda, hostinec, pohostinství, šenk, krčma, knajpa, putyka, restaurace je mnoho synonym pro velice oblíbené zařízení mnohých Čechů. Ač jsou tyto výrazy porůznu zabarveny – od stroze definujících, až po hanlivě znějící – znamenají stále tutéž instituci. Místo, kam chodíme s přáteli, kamarády, spolupracovníky nebo jen sami za dobrým jídlem či osvěžujícím pivem.
Snad nejčetněji používaným označením těchto útulků dobré pohody je typicky české slovo – hospoda. Avšak tento termín neznamenal vždy jen prostory poskytující pohostinské služby. V české minulosti slovo "hospoda“ bylo pojmenováním pána domu nebo paní domu, pak domácnost, souhrn rodiny s čeledí. Vyvinulo se patrně ze staročeského oslovení – „gospodja“, srovnatelným s dnešním „pane“. Další význam slova vznikl ze vztahu hosta (příchozího cizince) k pánu a paní domu. Člověk, který využíval pohostinství, například na statku, oslovoval své hostitele slovy „hospodo“.

S vývojem společnosti a jazyka se z hospody stal hospodář a hospodyně, název hospoda se začal používat pro zařízení určené pro ubytování za poplatek, posléze už jen pro dům nabízející občerstvení. Na původní význam slova si snad vzpomeneme, když oslovíme hostinského poněkud nevybíravě: "Hospodo, platím!"

Další velice častým termínem je slovo - hostinec. Ve slově hostinec cítíme, že jde o trochu jiné zařízení než hospoda nebo pivnice. Jakoby tam šlo o něco jiného, kvalitativně vyššího.
Staroslovanské slovo „ghost“ nebo starogermánský termín „gastiz“ (později něm.Gast, ang. guest) jsou velice pravděpodobně prazáklady dnešního označení hostinec. Tenkráte ta slova znamenala označení cizince. Posléze začalo být používáno pojmenování hostinec pro dům pro cizince, hosty, hostinný dům.

Hostinec označoval místo, kde se hostům poskytoval placený nocleh. Cizinci zde mohli nocovat, byly tu také stáje pro koně a místo pro vozy. Krčma byla určena pouze ke stravování a uhašení žízně. Na Slovensku se jméno „hostinec“ dosud vyskytuje jako název samot nebo částí obce, kde dříve takový zájezdní hostinec stával.

„Restaurace“ je původně latinské slovo, znamenající znovuobnovení či uvedení do původního stavu. Ale my ho známe jako místo, kde je možné se nasytit a napojit.

Tak jako v jiných oblastech lidského konaní v českých zemích, také oblast pohostinství byla významně ovlivněna německým (či germánským) vlivem. Germanismus je obecné pojmenování pro slova přejatá našimi předky z němčiny, která zde zakořenila a tváří se jako česká. Tak se v pohostinských službách setkáme například s termíny: šenkovat, šenkovna, šenkýř, šenkýřka, knajpa, krčma, krčmář, lokál, pajzl.

Každý návštěvník restauračního zařízení se bezpochyby setkal s pojmem „dýško“. Chceme-li být češtinářsky spisovní, použijeme slovo “spropitné“. Dýško je zkrácený tvar slova diškrece se stejným významem. Diškrece k nám přešla z německého Diskretion (diskrétnost, mlčenlivost). Z překladu plyne, že „diškrece“ byla v minulosti odměna za diskrétnost či mlčenlivost. Prapůvod slova najdeme v latinském „discretus“ - oddělený.